Monika R.

Nejdřív sport a pak dort!

Sama moc nevím, jak začít tento příběh. Nikdy jsem nebyla hubeňour, měla jsem ráda jídlo, takže jsem byla vždy trošku oplácanější. Ale za našich mladých let neexistovaly tablety, dotykové telefony a vlastně skoro ani počítače. Takže když jsme došli ze školy nebo školky, utíkali jsme rychle ven a vrátili se domů skoro až za tmy, když jsme nebyli venku měli jsme kroužky, od mažoretek, tenisu po flétnu a zpěv. Rodiče mne vždy vedli ke sportu. Ve škole jsme hrávali florbal, fotbal, chodila jsem na atletické závody. Proto jsem sportovní aktivity naprosto milovala, a nakonec jsem si vybrala tenis. Takže všechny ostatní aktivity poté šly stranou a tenis byl sportem číslo jedna. Nebylo to jen o tom, že jsem do toho byla zapálená, ale i dobrý kolektiv a super trenér dělá to, proč vás to vlastně tak strašně baví. Jenže nic není růžového, jak to, tak bývá ke sportu patří i zranění. Tak postupně přišla bolest kolene, oteklá noha. Doktoři nevěděli, co s tím. Přestaňte chvíli sportovat a bude to dobré říkali, jenže z chvíle byl rok a všichni víme, jak to dopadá, když jíte vše a máte pohyb je to v pohodě, jakmile pohyb není kila jdou nahoru. Po roce, kdy doktoři nic nezjistili jsem se vrátila zpět ke všem aktivitám a jedny atletické závody a koleno muselo na operaci. Bylo mi čerstvých 12 let. Pár měsíců pauza a pak zpátky do formy. O čtyři roky později, jeden večer na tréninku mého milovaného tenisu stačil jeden blbý doskok a koleno to nevydrželo. Opět následovala operace tentokrát s diagnózou utržená chrupavka. A to byl ten průser, operace složitá, rekonvalescence dlouhá a doporučení abych už nehrála tenis, vlastně skoro žádný sport. Pod výhružkou, že by mi pak pomohla jen transplantace chrupavky. Což jsem nemohla hodně dlouho překousnout, co vlastně budu dělat, když nemůžu hrát tenis? Nešlo jen o ten samotný sport, ale ztratila jsem ten kolektiv, tu každodenní srandu, a to bylo to nejhorší. Na psychice mi to nepřidalo, spíš jsem padla ještě do větší deprese. Všichni mě utěšovali, však si najdeš jiný koníček, svět nekončí. Ale váha bez sportu šla nahoru.

Tak po sportování, přišlo dortování. Našla jsem si nový koníček, a to pečení. Vždycky mne bavilo vaření, tak proč nezkusit i pečení? Tak jsem začala improvizovat, hledala jsem po nocích recepty, zkoušela jsem všechny možné kombinace a jako porotce jsem měla rodinu a kamarády. V té době moje sestřenice otevřela cukrárnu, tak jsem začala pracovat i tam a vše mi najednou dávalo mnohem větší smysl. Dortíky, dezerty to je i teď moje největší hobby.  Jenže bez pohybu šly kila nahoru. A i přesto, že jsem pekla dortíky, tak jsem samozřejmě musela vše ochutnávat a zapomínala jsem na normální jídlo, ono, když pracujete se sladkým, tak na něj nemáte pak moc chuť, ale třeba na dobrý burger byla ta chuť velká.  A já váhu přestala řešit, jen jsem kupovala stále větší a větší oblečení. Mezitím jsem odmaturovala, šla na vysokou školu začala dojíždět do Brna, takže jsem se stravovala většinou někde v menze, nebo rychlém občerstvení a kila stále rostla. Nejednal jsem nějak hrozně, ale na co sem měla chuť to jsem si dala, někdy Caesar salát, někdy tatarák nebo burger. Párkrát jsem se snažila shodit pár kilo, ale šlo to pomalu a chuť na něco dobrého a prasáckého byla silnější. To, co sem shodila, jsem zase nabrala, a tak jsem váhu přestala úplně řešit. Úspěšně jsem se vyhýbala fotkám, kde byla vidět moje celá postava, nenosila jsem žádné šaty, sukně natož kraťase. Také jsem se vyhýbala veřejným koupalištím, čvachtala jsem se jen doma v bazénu, v létě jsem se pekla v kalhotách. Jenže vysoká váha nebyla dobrá pro moje zdraví, ani pro moje špatné koleno a na dovolené v Londýně stačil jeden blbý krok a koleno opět nevydrželo. Nemohla jsem vůbec chodit, kulhala jsem a byla jsem opět na dně. Skončilo to opět operací, dokonce dvěma – transplantace kolenní chrupavky, tedy výměna chrupavky a části stehenní kosti, a to pouze v 21 letech. Asi nejhorší diagnóza, co mne mohla potkat. Rekonvalescence dlouhá, váha vysoká a depka velká.

Pak přišel ale ten zlom, po delší době jsem se potkala s přáteli, které jsem neviděla tak tři měsíce a koukala jsem, jak jsou strašně pohublí. Ty jo, to bych taky potřebovala, nejen kvůli tomu, jak vypadám, hlavně kvůli tomu kolenu! Vypadali fakt úžasně, po vyslechnutí jejich příběhů o tom, jak to vše probíhá jsem neváhala. I když jsem předtím tyto placené diety dost odsuzovala, říkala jsem si, když přece budu chtít zhubnout zvládnu to i sama. Jenže po rokách zkoušení různých jídelníčků, jsem dospěla k závěru, že to vážně sama nezvládnu. A to bylo zatím to nejlepší rozhodnutí v mém životě. I když první týden jsem si připadala úplně vyřízená, vyčerpaná tak pak nastal ten pravý zvrat. Nejen v tom, že hubnu, ale změnil se mi strašně pohled na jídlo, na pravidelnost pití a nemůžu to nazvat dietou je to změna životního stylu, uvědomila jsem si konečně co je pro tělo důležité a jak to vlastně vše funguje. Taky je to tím, že jsem našla úžasnou poradkyni, pokaždé se na návštěvu těším, líbí se mi, že neřešíme jen jídlo, ale že mi dokáže poradit i v osobním životě, vyslechne mne a ta psychická podpora je hrozně důležitá. I když jsou těžké týdny, i když mi některá Cambridge jídla nechutnají, jsou dny kdy mě nic nebaví a nejradši bych si dala velkou čokoládu a zajedla to kýblem zmrzliny, tak to prostě neudělám, protože ty výsledky jsou neskutečné! A taky třeba houbová polívka, po ní bych se mohla utlouct nebo si už neumím představit ráno bez kaše se skořicí! Tím, že cestuju na vysokou školu do Lednice mi Cambridge jídlo strašně pomáhá, jelikož po cestě v autě si namíchám shake, nebo si na benzince udělám polévku. To předtím nebylo, většinou jsem se odbyla nějakou sladkostí, párkem v rohlíku anebo jsem nejedla vůbec. Takhle mám plnohodnotné jídlo a jsem spokojená. Nejvíc jsem se ale bála, že když budu držet dietu, že budu muset přestat péct moje milované dortíky, že ta chuť na ně bude silnější. Ale právě naopak, dortíky jsem péct nepřestala, je to stále můj největší koníček a chuť na ně taky nemám. A myslím si, že i jako cukrářka můžu mít krásnou postavu a stravovat se zdravě. Cambridge mi všechno nahrazuje a já jsem naprosto spokojená.  Po třech měsících mám váhu, kterou jsem měla naposledy někdy v 16 letech, cítím se úžasně, a to hlavní proč to dělám je, že kolenu se ulehčí a já snad jednou si opět vezmu raketu do ruky a vyrazím na kurty.

                                                                                                           Monika Ralenovská, 22 let