Kačka L.

Staronová „JÁ“

Ráda bych se s vámi podělila o můj příběh. Příběh otesánka, který se rozhodl udělat velkou změnu. Tohle rozhodnutí bylo jedno z nejlepších za několik posledních let a já jsem ráda, že mám kolem sebe lidi, kteří mě inspirovali, pomohli mi, ale taky ty, kteří závidí a jsou zlí, protože i to bohužel bývá důkazem úspěchu.

Jmenuji se Kateřina Lukešová a je mi 30 let. Prošla jsem si dlouhou cestou, ale naštěstí jsem nakonec nabrala ten správný směr. Vždycky jsem byla taková popelnice, co mohla sníst všechno a nepřibrala. Při hecování se na základce nebyl problém spořádat 17 knedlíků se svíčkovou a nikde to nikdy nebylo vidět. Dost jsem lítala venku, hodně sportovala a sport mě bavil. Na střední vše šlo ve starých kolejích a neměla jsem s váhou žádné problémy. Všechno tak nějak začalo ve chvíli, kdy jsem se přestěhovala do Brna kvůli studiu na vysoké škole. Místo pravidelného stravování jsem najednou jedla jen to co mi chutná, vařila si sama a objevila kouzlo rozvozu jídla.

Protože pracuji se psy a jejich lidmi, tak čas od času se stalo, že jsem se objevila na nějaké fotce a nepopírám, že pokud vás někdo vyfotí dobře, tak se dost věcí zamaskuje. Jenže někdy to prostě neklapne a najednou uvidíte realitu. Takovou, kterou jste doteď nějakým způsobem ignorovali a pořád si říkali, že to přeci není až tak hrozné a když jste viděli někde venku někoho při těle, tak vám hlavou běžely věty typu: „Ještě na tom nejsem tak špatně“. Jenže realita je celkem krutá věc a jen tak něco zadarmo nedostanete. Párkrát se i stane to, že si řeknete, že to ještě není až tak hrozné a pak vás s dotyčným/dotyčnou někdo vyfotí a vy to najednou vidíte na vlastní oči. Sebevědomí je najednou v háji.

Pak se začnete snažit – víc se hýbat, jíst „trochu“ pravidelně.  Zaplatíte si nějaký jídelníček a seznam cvičení na redukci a tvarování. Jenže ono to jako nejde jen tak a úspěchy se stále nedostavují. Dost odrazující. Na internetu je spousta rad, návodů, ale popravdě dietu jako takovou jsem nikdy nedržela.

Potom se moje kamarádka pustila do redukce váhy s Cambridge Weight Plan. Její povídání, zvýšené sebevědomí a volné oblečení najednou mluvilo za všechno a i mě to časem začalo vrtat hlavou. Všichni říkají, jak jsou diety nezdravé, ale nadváha je taky nezdravá a taky tělo trpí. Chvilka vrtání hlavou přešla v jiskřičku odvahy a já si řekla, že to prostě zkusím. Instrukce zněla jasně:  „Dej si cíl, vydržet týden“. To zní dost splnitelně, že? Další varování, kterého se mi dostalo, bylo o tom, že si nemám první tři dny nic náročného plánovat, protože kamarádce vůbec nebylo dobře a měla migrény. Dle instrukcí jsem se zařídila, ale nic z toho se vlastně nekonalo. Bylo mi fajn, neměla jsem hlad, jídlo mi celkem chutnalo. Neměla jsem chuť ani na sladké. Na světě ale samozřejmě nelítají jen jednorožci a tak i já měla v prvním týdnu krizový moment, kdy jsem chtěla se vším přestat.

První kontrolu jsem měla hned po víkendu a byla to pecka. Po první návštěvě mé poradkyně odkráčely první tuky. Byla jsem nadšená, takže rozhodnutí po týdnu bylo takové, že jedeme dál. V programu bylo i pár krizových momentů, ale všechno šlo tak nějak plynule dál.

Už po pár týdnech v programu jsem cítila velké rozdíly na své fyzičce. Nutno říct, že naše kritické oko funguje a neodpouští a já změny neviděla. Až volné oblečení mi pomáhalo uvěřit a pravidelné kontroly pro mě byly také hodně důležitou zpětnou vazbou. Kopec, do kterého jsem se rok předtím sápala, byla jsem rudá, lilo ze mě a plíce byly stále někde pod kopcem, byl najednou vyšlápnutý jako nic a s úsměvem na tváři. V tu chvíli mi všechno došlo – tohle přece chci, tohle jsem já. Začala jsem si víc věřit a odráželo se to v celém mém životě. Ostatní si toho taky všímali. Po několika letech samoty jsem si najednou začala i všímat světa a hezkých kluků kolem sebe, sebevědomí bylo už na správném místě a já nekoukala jen do země, když mě někdo oslovil. Vyrazila na rande, a ne jen na jedno!

Když jsem začínala, vážila jsem necelých 79 kilo. Redukcí včetně převodového období jsem ukončila s váhou 60kg.

Stále velice ráda chodím na kontroly do AZ Toweru, kde na mě čeká vždycky pozitivně naladěná a usměvavá Hanka.

Nejsem žádný stravovací svatoušek, ale dnes už vím jak si kvalitně a hlavně chutně uvařit třeba zeleninu i maso, že svačinky přes den jsou super kamarádi a že brokolice není zlá zelenina. Naučila jsem se pravidelně jíst, pít místo malinovky vodu a třeba také to, že nepotřebuji k filmu balení brambůrek. Neříkám, že nehřeším – to by byla blbost, ale snažím se s rozumem a stále držet pravidelnou stravu a ono to jde.

Vrátila se mi chuť sportovat, pohybovat se, já si to užívám a i moji psi. Teď konečně stačím svému psovi a na závodech můžeme být lepší a lepší. Unesu sama sebe a netrpím tíhou vlastních špeků. Dokonce už teď nemám ani trauma z každého člověka s foťákem. Jsem prostě boží, že jsem to zvládla, ale bez správného vedení, pomoci a správných lidí kolem sebe, bych to nedala. Díky za všechno!

Byla bych šťastná, kdyby můj příběh dodal odvahu těm, kteří ji ještě nenašli. Kdybych mohla pomoci změnit k lepšímu alespoň jeden život. Nebojte se toho.

---