Míša G.

Jmenuji se Hanka a byla jsem požádána o napsání životního příběhu mne blízké osoby Michaely Grendarové. Chtělo to velký nádech a pustit se s odvahou do toho. Tedy zde je můj pohled na životní fáze člověka, který bojoval sám se sebou a vybojoval si svůj cil.

Seděla jsem s kamarádkou Šárkou naším společným kamarádem Vládou na kávě v Brně a on najednou povídá: “Už musím jít, čeká na mě jedna slečna.“ Se Šárkou jsme vyvalily oči! Nebylo to proto, že by Vláďa nikdy neměl slečnu. Bylo to proto, že se načisto rozzářil, když se nám o ní zmínil. Byla to pro nás nová informace. Sedíme tam a koukáme na něj a posloucháme příběh o tom, jak se seznámili a jak je nadšen a jak je úžasná. Dopil kávu, nasadil růžové brýle a zmizel. Zmizel za osobou, která pro něj najednou začala hodně znamenat. To bylo poprvé, kdy jsem zaslechla malinké střípky o osobě se jménem Michaela Brandtnerová, Míša.

Byla pro nás ještě nějakou dobu takovou paní Colombovou, ale to netrvalo příliš dlouho. Vláďa využil příležitost a přijel i s Míšou za námi do baru, kde jsem se i s ostatními přáteli docela pravidelně scházeli. Dodnes si pamatuji, jak Míša vešla do místnosti, kde jsme seděli na barových židličkách. Blondýnka v modrých riflových obeplých šatech, na rameni kabelku a na nohách letní kozačky ve světlebéžovém odstínu. To vše na útlounké postavě. Postavě, která na sobě neměla ani gram tuku navíc. Postavě, která je pro mnohé z nás nedosažitelnou metou. Takovou kdyby jste měli, neměli byste nikdy problém s nakupováním oblečení, jelikož velikost XS a S by pro vás byla všude k dispozici, jako standard a ne jako trauma! Znáte ten moment, kdy v obchodě objevíte na věšáku úplně úžasný kousek oblečení a ten prostě stůj co stůj musíte mít a hups ono už v L není k dostání? Tak s postavou Míši a s možnostmi, které díky svým proporcím měla, by se vám tohle nikdy nestalo! Míša se ten večer družila s námi všemi. Zapadla mezi nás neuvěřitelně. Byla sice neznámá a pro nás všechny nová, ale nevadilo. Byla zábavná a upřímná a usměvavá a neřešila hlouposti, jako řeší některé, pardon, že to tak řeknu, ale pipinky z Brna. Byla tam s námi holka s historkami ze života, s normálními zvyky, neodsuzovala nás, neměla vlastně ani proč. Prostě byla prima a já jsem ráda, že patří od toho dne do mého života.

Všechno se zdálo takové ideální. Míša s Laďou byli jako hrdličky. Láska byla ve vzduchu všude kolem nich. Nevídali jsme se všichni nijak extra často, ale pokaždé to bylo super. Až jednou, po delší době  jsme jeli společně do Brna do baru na diskotéku. A najednou už to tak pohodové nebylo. Míša se snažila vypadat, že se nic neděje, ale Ladík byl hodně uzavřený. Nepovídal jako obvykle, nesmál se jako obvykle. Nevěděly jsme, co si o tom myslet. Nedalo mi to a vzala jsem Míšu bokem a ptala jsem se, co se stalo ? Jestli se třeba nerafli, než šli s náma ven. No a Míša mi řekla, že je těhotná. Byla by to normálně neuvěřitelně úžasná novina a pro Míšu byla, ale ne tolik pro Vladíka. Abyste tomu rozuměli, Míša byla již na rodinu připravená a šla do toho bez mrknutí oka. Jen Vláďa na tohle všechno, co mělo přijít, připravený nebyl. Je od Míši o několik let mladší a myslím, že se s tím tenkrát nedokázal nějak srovnat. Byla to v ten večer opravdu čerstvá informace a myslím, že se mu do zábavy vůbec nechtělo. Byl zadumaný a hlavou mu jistě běhalo tisíce myšlenek. Zodpovědnost za nový život, za rodinu, jak zabezpečit budoucnost, bylo toho najednou asi moc.

Teď bych měla povídat o tom, jak těhotenství probíhalo a jak vše bylo, ale po pravdě si toto vlastně ani nevybavuji. Uteklo to jako voda. Míša těhotněla a těhotněla, až se z ní stala mamina, jak má být. Možná až tak, jak bychom nechtěly. Nabrala tehdy za těhotenství 14 kilo. Řekla bych, že tady vše začíná. Budu zde psát věci, které ani Miška netuší. Pocity a postřehy, které mne napadaly v určité momenty jejich života, které jsem s nimi sdílela osobně i na dálku díky internetu a sociálním sítím.

Prvním momentem, kde jsem se i já zarazila, byly svatební fotky. Jeden den, na mě vyskočily na fcb. Svatební den. Nejprve byly vidět záběry z dálky a vše se zdálo tak nějak normální. Byla jsem nadšená, Míša a Vláďa do toho praštili. Když jsem se ovšem podívala na další záběry, docela jsem oněměla. Míša byla nádherná nevěsta, měla přenádherné šaty a účes, ale zarazila mě postava, která v šatech byla. Už to nebyla ta štíhlounká osůbka. Byla to osoba pro mne naprosto neznámá. Silné ruce, poprsí, které snad nikdy neměla, tváře papulaté. Byl to najednou ohromný skok. Všichni na fotkách se usmívali a vše se zdálo v pořádku. Řeknete si, jsou spokojení. Vypadají spokojeně. Jsou přeci na světě páry, které tyto objemové rozpoložení neřeší. Jsou šťastní, tedy i já jsem šťastná za ně a moc jim jejich rozhodnutí přeji. Přestanete to řešit a v mysli víte, že je vše u Míši v pořádku a žijete dál. Nepotkávaly jsme se tehdy nijak aktivně. Někdy se to tak stane. Přátelé se ztratí a zase se po delší době objeví. U nás to tak bylo. Měly jsme každá svoje starosti a radosti a prostě nějak nebyl čas. Nikdo se na nikoho nezlobil. Bylo to přirozené. Pořád jsem měla přehled o jejich rodině. Fotky z výletů, info, jak si malý vede ve školce, ve škole, jak ho baví fotbal, všude Míša a Sebík. Nebo spíše Sebík v popředí a za ním skovaná maminka. Takových fotek bylo víc a víc. Dřív jsem na to nebrala ohledy, ale nyní, když si to všechno promítnu, mělo to asi svůj význam. Míša se přestala ukazovat. Velkým šokem, takovým druhým byly fotky z dovolené v Bulharsku. Míša po dlouhé době „vystavila“ veřejně svoji postavu. Bez plážových šatů, bez omotaného ručníku, bez plavek. Pouze ve spodním díle. Nebyla to pro oko hezká podívaná. Ale byla to pořád Míša! Ta, co by se pro rodinu rozkrájela. Ta, co by pro svého Sebíka udělala i nemožné na tomto světě. Ta, která má kolem sebe spousty známých, ale myslím, že přátel jen pár. A hlavně ta, kterou manžel potkal štíhlou a měl ji jako svoji modlu a najednou, byla vedle něj tlustá osoba a to asi nebyl jeho sen do budoucna. Jako žena, tohle vše beru přirozeně. Otěhotníte, přiberete, máte fofry, zredukujeme váhu. Tady to tak nebylo. Kila se dlouhou dobu držela. Bylo to jako by každou fotku upravoval grafik do neskutečných podob. Jako by jí chtěl ublížit. Jenže nebylo to tak. Byla to realita. Míši, opravdu se omlouvám, že to nyní takto ode mne slyšíš. Tyto slova, která jsem ti nikdy neřekla. Pro mě bylo důležité prostě něco jiného. Byla to tvá povaha, tvůj přístup k životu, tvůj nekonečně přátelský a vroucný vztah ke mně. Toho jsem si vážila víc. Nikdy jsem tvou váhu neřešila. Ani nevím, jestli se to má? Má kamarádka soudit jinou kamarádku za postavu? Mám právo se do těchto věcí motat? Ruku na srdce, tyto věci vás buď prostě nenapadají, nebo se bojíte, že pokud vyslovíte větu: „Měla bys začít něco dělat, pro svoje dobro.“, že té druhé osobě ublížíte. A já jsem jí nechtěla ublížit. Po tomto článku jí již asi budu vždy schopná říct otevřeně cokoliv, ale tehdy, to nešlo. Byla jsem hostem na rodinných oslavách, byla jsem kamarádkou na kávu, byla jsem spřízněnou duší při nákupech, kdy jsme obě lovily v odděleních, kde velikost 36 byla přehlížená. Nakupování ani dlouhou dobu nebylo Míšiným koníčkem. Bylo spíše nutností kvůli reprezentaci osoby jako takové, při práci obchodní manažerky. Málokterý kousek vysněného hadříku, který by dříve vzala a ani nad ním nepřemýšlela, byl v tuto dobu obrovskou propastí. A tuto propast jsem nechtěla prohlubovat, tedy naše nákupy byly rychlé a cílené. Dlouhý volný přehůzek, volné elegantní triko pod zadek a legíny a rychle pryč. To bylo oblečení, které v tu dobu bylo na pořadu dne. Možná to popisuji příliš tragicky, mám kamarádku, která váží víc jak Míša a je opravdu krev a mléko a když ji potkám, má na sobě hezké oblečky a jak s oblibou říkám: „Umí je nosit.“ U Míši, jsem tento pocit nikdy neměla. Když zkoušela tričko, nekoukala moc přímo na něj. Koukala na sebe. V jejím pohledu bylo něco, co každá z nás jednou taky řekne, ale neříká pokaždé. Nebyla to najednou ta spokojená Míša. Sedánky u kávy mi ještě více otevřely oči. Začala jsem se dovídat věci, které nebyly zrovna potěšující, ale které i lecos začaly vysvětlovat. Některé vám povím. Možná je Míša z článku smaže a ani bych se tomu nedivila, ale byl to prostě život, byla to skutečnost a já zde měla říct pravdu. Vláďa začal Míšu podvádět s mladou štíhlou dvacítkou. Dokonce říkal, že Sebík není jeho, přitom když se tomu klučinovi podíváte do tváře, je to celý táta. Více jej doma zajímaly hry na PC než dítě a žena. Míšina maminka měla nějaké opletačky se soudem a následně finanční obtíže. Sebík nebyl 100% rozvíjející se dítě, jako předlohy, měl pomalejší start do života a potřeboval hodně péče a pomoci. Tedy např. ve škole paní asistentku. A co děti chápou raz dva, on chápal ve svůj čas a svým tempem. Vláďova rodina preferovala najednou milenku a Míša……. ztrácela půdu pod nohama. Neměla partnera, který slíbil, že v dobrém i ve zlém. Seděla naproti mně a já jen valila oči. Dech beroucí příhody z jejího života osvětlovaly fakt, že vlastně nemá čas sama na sebe. Že nic z těchto skutečností vám nedává impuls měnit sama sebe. Nemáte podporu! Nemáte odvahu! Stanete se šedou myškou v pro váš šedém světě a čekáte na alespoň jeden světlý okamžik v životě , který nepřichází. „Měla bys začít něco dělat, pro svoje dobro!“ To prostě v tento moment nemůžete říct. Byly to těžké doby. Každý jiný by se zhroutil a nevylézal by z domu. Říká se, že žena zvládne větší stres a nápor a kdo ví co ještě, ale kde je tahle hranice únosnosti! Proč holka, která nikdy nic zlého nikomu neudělala a jen se zamilovala, musí snášet tohle všechno! Proč zrovna jí neumožnil osud normálně existovat! Nezasloužila si to! A to bylo to, co mně vrtalo hlavou. Nejsem žádná terapeutka a nemám nastudované žádné odborné odpovědi. Moji jedinou úlohou kamarádky bylo být tam a poslouchat. Pomoci alespoň trochu odlehčit osobě, která měla trápení na denním pořádku. Obejmout ji a říct: „Drž se holka. Teď to nevidíš, ale jednou bude všechno tohle za tebou. Si silná! A jednou všem tuhle sílu ukážeš!“

Do dnes nevím, kde se tohle všechno zlomilo. To ví jedině ona! Můj názor je, že velkou motivací byl Sebík. Sebík, její syn, její smysl života, její podpůrce. Človíček, který i ve svém mladičkém věku řekl: „Mamko, já ti fandím J. Já ti věřím J!“ Chápete to! Upřímnost tohodle dítěte byl počátek Míšiny změny. Změny v pohledu na svět, na stávající situaci, na vše. Nevzdala to! Začala navštěvovat hodiny trampolínek, začala ve svém volném čase běhat, chodily jsme na cvičení TRX, kde i se svým tukovým baťohem zvládala vše, co na nás trenérka nakládala. Stále více a více přidávala na obtížnosti a Míša nepolevovala. Chodila i na individuální hodiny cvičení, měla upravený jídelníček, zkusila opravdu myslím že vše, co se dalo. Byla vyrovnanější a dokázala se najednou i smát. Byla to příjemná změna. Chlubila se každým super procvičeným dnem a ukazovala nám každé shozené kilo fotkou na fcb. Hledala podporu a dostávala se jí. Spousty přátel jí fandilo. Už by se dalo říct, že se vše chýlilo k dobrému konci. Ovšem tohle vše doprovázel tzv. JOJO efekt. Byla jednou nahoře, jednou dole. Nemělo to řád a nemělo to konce. Bylo to po té vší námaze až neskutečné, že není jako twigy.

Jako by to bylo včera, si vzpomínám, když jsme šly s Míšou na jídlo. Daly jsme si hráškovou krémovou polévku, kávu a vodu a najednou říká: „Byla mi představena nová možnost, jak shodit nějaké kila.“ Nebyla ani nadšená, ani nedůvěřivá v tuto metodu. Připadala mi, že je to spíše informace, kterou mi chce sdělit. Jednalo se o Cambridge Weight Plan. Vysvětlila mi, jak bude vše probíhat. Že se o ní bude starat odborná výživová poradkyně paní Borkovcová. Bude s ní týdně dělat potřebná měření, bude s ní probírat všechny kroky ohledně pytlíčků a do budoucna najetí na jídelníček společně s doporučením vybraných surovin, které jí naučí, co a v jaké míře její tělo bude potřebovat. Znělo to rozumně a mělo to hlavu a patu. Někteří lidé tyto diety odsuzují, ale Míša taková není. Nebránila se nové možnosti a od nového roku se s velkou odvahou do všeho pustila. Začátky byly krušné, ale prostě se na to dala a jela. Jela jako brusle, jak se říká. Vše dodržovala. Neslyšela jsem, že by něco porušila. Byla nadšená a měla vidinu toho, že přijde změna. Hlavně si myslím, že ji velmi ke všemu dopomohl přístup paní Borkovcové. Takový její guru. Guru její životní změny J. Už opravdu změny s výsledkem. Najednou je zpět štíhlá Míša. Sebevědomá Míša. Míša, kterou životní strasti nijak nerozhází. Míša, která je nyní v obchodech s oblečením, jako dítě v hračkárně. Míša, která to dokázala. Zredukovala na váze 30 kilo a přechází na obyčejnou stravu. Nemá hlad, nestrádá, nevadí ji recepty a suroviny, které jsou pro ni nyní zvolené. Míša, která má chuť žít a usmívat se na svět. Pokaždé, když se vidíme, vejde vyrovnaná paní. Najednou neřeší věci nepodstatné, které nemůže ovlivnit. Celá tato změna se projevila nejen na fyzickém vzhledu, ale hlavně na psychice. A tak to má být.  Nejde přece o kila. Jde o to, že každá z nás, která ztratí na váze tolik, kolik si stanoví a cítí se dobře je svá. Je volná. Je více akční. Je prostě plná energie a elánu pro každý nový den, který přijde.

Míši, máš můj obdiv. Zvládla si to, co sis myslela, že je nezvládnutelné. Překonala si všechny obtíže, které přišly. Naučila si se nyní být trochu i sobec a nevidět na prvním místě nejen Sebíka, ale hlavně sebe. Vážíš si sama sebe. Takovou jsem tě poznala a taková si nyní nazpět. Věřím, že do budoucna namotivuješ spousty dalších mamin a kamarádek a třeba i pánů, že to jde. Že se nemají bát. Že tento  způsob redukce, Cambridge Weight Plan , byl pro tebe startem ke všemu úžasnému, co tě nyní čeká. Čeho už se nebojíš a nezalekneš. Říkala jsem ti, jednou tu svoji sílu všem ukážeš. A je to tu! Mám tě moc ráda.